Reminiscence vovaku 2011 mlhou paměti květnové...

Vovaku roku 2011 proběhlo v magickém kraji úterských potoků. Co přesně jsme zažili je již těžké popsat, nicméně na základě fotovzpomínek rekonstruuji naše putování. Tentokráte do jednoho článku a poněkud stručněji, ale přece.

Po zdařilém pátém ročníku Běhu Matěje Kuděje jsme se na skok stavili v Praze a v mohutném složení se v pondělí ráno sešli na Masaryčce. Účast byla opravdu hojná - Poky, Ucho, Kyko, Kůca, Chuck, Jiří, Kačka a já Peca. Cesta vlakem krásně uběhla a za krátké čtyři hodiny jsme už byli v Luhově, což je cca u Toužimi. Naše kroky zamířili na Třebouňský a Branišovský vrch, odkud jsme měli krásné výhledy. Následně jsme sestoupili k Bezděkovskému potoku a udělali strastiplnou slepou odbočku ke klášteru v novém dvoře. Kdybych tušil jakou bezbožnou dohru bude mít moje přednáška o řádu trapistů přísné observance, tak bych snad ani raději nic neříkal. Od kláštera jsme se nakonec bohužel museli vrátit tak jak jsme přišli, což nás dosti zdrželo a vyčerpalo. Proto jsme využili hned první možnou posekanou louku a zakempovali v poněkud otevřeném prostoru údolí Úterského potoka poblíž bývalého Zuckerova mlýna. Dozvuky zvonů z kláštera pak dali vzniknout zcela novému Řádu Rumistů Přísné Konzumace.

Úterní ráno jsme se sesbírali a vyrazili směr Úterý. Cesta byla dost velký souboj se zarostlými stezkami a poněkud divným značičem zelené trasy. Naštěstí do Úterý jsme dorazili v úterý a dali si úterní pivo, následované prohlídkou Dientzenhoferovského kostela. A opět po plus mínus zelené dále. Myslím že potkat toho chlápka se štětkou tak mu jí asi vrazíme víte kam. Tak špatné značení jsme ještě nezažili. Následovalo zakempování na louce u Starého mlýna. Původně byl plán dojí až na Falkenštejn, ale bylo už pozdě a nechtělo se nám riskovat tu nejistotu co tam bude za možnost kempování. Večer jsme si užili spoustu rosy i rumu doplněného v Úterý.

Středeční ráno jsme doplnili ve mlýně zásoby vody, vynechali Falkenštejn a namířili si to dále po proudu s odbočkou na Gutštějn s jeho kulatou kamennou věží která pamatuje zlaté trampské časy i pár set let předtím. Provokativní šipky "občerstvení" po cestě jsme brali jako špatný vtip či pozůstatek minulosti. Na Gutštejně se nám ale ztratil Kůca. Musí se nechat že když jde o pivo dovede ho vyčuchat jak prase lanýže. Když se za ním vydali postupně další lidi a nevraceli se, došlo nám, že určitě něco našel. I pokusili jsme se mu donést jeho batoh, ale bylo to opravdu těžké. Nakonec jsme se všichni sešli u takového maringotka stánku a napojili se pár zlatavými moky. Následovala hezká vycházka po naučné stezce skrz Bezemínské hradiště a poté na Šipín. Následně ještě kus trasy a za Mydlovary kemp opět na louce u potoka. Kůca sice trochu protestoval a chtěl jít do lesa, ale nakonec jsme to dali. Byla tam alespoň dobrá koupačka v potoce s rybkami co nás okusovali. Večer samozřejmě modlitba - tělo i krev páně.

Čtvrtek již od rána dával tušit velmi horký den. Dosoukali jsme se k mostu u Trpíst a řekli si že zkusím Trpísty navštívit - jednak kvůli zámku, ale hlavně kvůli doplnění tekutin. Bohužel hospoda byla zavřená, ale místní kluci nám dali vědět, že pivo nám natočí u Fíka a dovedli nás tam. Podnik U Fíka bych nazval takovou malou domácí hospodou - malá místnost s malých chlazením, ale pivo bylo, až se z toho Kůca vysral v křoví. Následovala cesta zpět dolů do údolí a dále pak postupně nahoru do Pernarce. Bylo to dlouhé a náročné putování, až jsem toho měl plný kecky. V Pernarci jsme konečně nalezli hospodu provozovanou místními Vietnamci. Žádný jídlo, obsluha legrační, systém psaní na lístek nepochopitelný, ale pivo dobré a na slušných pár hodin jsme se tam utábořili. Poté jsme opět po zelené doputovali na kótu 464 poblíž Chrástova. Zde jsme chvíli hledali správné místo k táboření, ale naštěstí na Kůcovo naléhání zvítězil tentkoráte les.

V lese jsme se utábořil nejprve poněkud pohodlně a volně. Bohužel se mi vymstilo sezení na sluníčku u Vietnamky, stoupla mi teplota a evidentně jsem měl úpal, takže mi bylo fakt zle. Horší ale bylo že se po kontrole předpovědí i západního horizontu ukázalo že nás čeká bouřková noc. Jak se postupně přibližovalo blýskání a hřmění přestavila většina účastníků svá jurkiště a čekali jsme co přijde. Osobně jsem pro únavu udělal taktickou chybu a předpokládal (nikdy nic nepředpokládej...) že les nápor bouře rozptýlí. Což se nestalo a koupil jsem slušnou sprchu z boku, kterou naštěstí tactelový povrch spacáku odrazil mnohonásobně lépe než jsem čekal. Přišla bouře s prudkým nástupem větru i deště, stromy které jsem z pod jurka viděl se ohýbaly a kanonáda blesků prosvětlovala skrz tkaninu, jak kdyby to bylo průhledné hedvábí. Co naplat v takových chvílích zkušený vovakář ví, že musí ležet, držet jazyk za zuby a doufat že to do něj nepraští. Ta myšlenka mi v té chvíli přišla tak absurdní, že jsem z toho dostal záchvat smíchu. Jiní prý slyšeli uchův pokyn "nedívat se nahoru, kdyby náhodou padaly větve nebo stromy" a někdo šel tak daleko, že si dokonce zapálil cigaretku. Bouře přešla, zůstal déšť a tak jsme spali.

Páteční ráno se Ucho sice pokoušel nás zvednout brzo, ale protože jsem toho v noci díky kombinace bouře a úpalu moc nenaspal, tak jsem se odmítl zvednout a prostě sprostě stávkoval. Po dalších asi dvou hodinách jsme se přecijen zvedli a vyrazili směr přehrada Hracholusky a do Plešnice na nádraží. Komentáře k bouři byli vtipné, kdosi cosi naznačoval o tom jak to bylo hustý, ale veterány z Vladaře byl poněkud uzemněn, že to proti "tomu tehdá" byla procházka růžovým sadem. Do Plešnice jsme velmi spěchali, abychom chytli správný vlak, ke konci jsme myslím regulérně běželi, díky čemuž se mise podařila a my to přes Plzeň vzali do Berounského Medvěda na oběd a dále pak do Prahy. A tím se naše putování ukončilo a nám nezbývá než se těšit na další.