Kapitola 1. před cestou
V nějakém předstihu uspořádali Uchovci sešlost na Texasu, kde nám vysvětlili co a jak. Vyzdvihnout je potřeba zejména informace o tom, že v červenci nefouká a jsou tam strašná vedra, takže člověk skoro nic nejí, je pořád zalezlej v lodi a přečte několik knížek. O dešti jen tolik, že je dobré mít pro sichr něco nepromokavého
a tak něco teplejšího na sebe, kdyby náhodou – byť když prší tak je stejně teplo. Pochopitelně že všechno bylo jinak, ale abych klukum nezazlíval, jinak to měli dost zmáknutý – od výběru peněz a způsobu dopravy až po chleba z pekárničky v rudný co fakt vydrží týden čerstvý!
Kapitola 2. – cesta
Vyrazili jsme v pátek 23.7. v noci, odjezdové zmatky a zdržení nechám stranou (tentokráte se nečekalo na Kryštofa!!!). Jel Tranzit a o něco později Přemkův Peugot (na rozdíl od Tranzita klimatizovaný). Peugotem jsme jeli ještě já a Jana + Martina (od Přemka), ostatní jeli v Tranzitu. Trasa byla Brno, Mikulov, Vídeň, Slovinské hranice, Maribor (město ve Slovinsku kde jsme se měli sjet) a pak Zagreb, Zadar a finále Sukošan v Chorvatsku. Bohužel jsme se sešli s nějakými německými svátky, takže první fronta byla už na Rakousko/Slovinských hranicích a prostáli jsme prakticky celé Slovinsko. V Mariboru se ukázalo že to má Přemek fakt zmáklý, protože sjel z dálnice a vzal to pěkně centrem, čímž hodinu ušetřil a předjel Tranzit o 15minut. Pak to bylo ale fakt beznadějný, za Mariborem to jelo stylem 10min nic a pak 200 metrů cuk. Posádka Tranzitu to nevydržela a zvolila objížďku, pár minut poté co uhnuli se to jak mávnutím kouzelného proutku rozjelo, a nikdo nechápeme proč. Jestli skončila stávka celníků nebo co, ale najednou to jelo. Tím jsme získali nepatřičný náskok na tranzit a za Zagrebem jsme na něj přes hodinu počkali (Tranzit přejel hranice na přechodu kde nikdo nebyl a celníci čuměli co jim to tam jede za blázny, ale naštěstí nekontrolovali a pivo neobjevili. V Chorvatsku se opět ukázalo jak jsou Uchovci připraveni, takže se vědělo že nová dálnice je oproti tomu co tvrdili ukazatele průjezdná až do Splitu a nemusí se jet serpentinami přes Plitvická jezera. Byly připraveni i na to, že cedule pumpa 3km znamená že tam na ní už je parkoviště, ale pumpu ještě nestihli postavit. Nakonec jsme projeli 5km tunel „Svieti Rok“ a před námi se pomalu rozhostilo moře. Díky náhodě (chcankus mustus urgentus) jsme zjistili že je venku pěkný vedro a zvedli si klimatizaci. Posádka Tranzitu tuto možnost neměla a tak se pěkně vypekli (navíc chytli 1 hod kolonu před tim tunelem). Pak už jsme dorazili do Sukošanu a do maríny.
Kapitola 3. – Marína Dalmacija
Marína je takový přístav pro plachetní i motorové jachty a jiné malé lodě. V podstatě zálivek chráněný vlnolamnou hrází ve kterém jsou betonová mola a k nim jsou po obou stranách za prdel přivázané lodě – běžně tak 2*10-15 lodí. Na molech jsou sloupky s přípojkami na vodu a elektřinu + kruhy nebo něco takového (jak kde) do kterých se váží lana. Loď se uvazuje zádí k molu na dvě lana vzadu a jedno (v některých marínách i dvě) lano vepředu – to je ukotveno ve dně bazénu (prostor mezi dvěma moly) a úzkým špagátem uvázáno ke kruhům. Při přistání obvykle obsluha maríny vytáhne špagátekm lano z vody a posádka lodi ho takovým háčkem zachytí a přiváže si ho na příď. Tomuhle lanu se říká „Muring“ – čert ví jak se to píše. Takhle na třech lanech ukotvená loď pak nenarazí do mola, do sousedů, ani nikam neupluje. Možná si říkáte proč vám to vykládám, ale je to potřeba pro pochopení dalších dnů. Oblíbenou součástí marín bývají také WC a sprchy, které jsou v ceně kotvení – stejně jako proud a voda, v ceně není parkování na přilehlém parkovišti. Moře v maríně je obvylkle fuj, takže bývá někde před přístavní hrází pláž Nakonec dodejme že Marína Dalmacija je největší v Chorvatsku a má kapacitu 1200 lodí!!!
Kapitola 4. – Vektor 401 / SUSAK
V maríně Přemek nafasoval loď – typ vektor 401, jméno SUSAK – pár informací lze najít na stránce www.asta-yachting.com od nichž jsme loď měli. V principu 12m dlouhá, 3,5m široká, 1,8m kýl, dvě kajuty na zádi (Ucho+Markét a Já+Jana), jedna na přídi (Přemek+Martina), jedna malá palandová na boku (vypadala jako skříň a byla taky tak velká, byli tam Poky+Kyko) a Kuciš s Radkem spali v salonku na v noci složeném stole. Ve výbavě byly ještě dvě WC = taková skříň s hajzlikem a pumpou na jeho vysátí, malinkým umyvadlem a celé to bylo z plastu, takže to fungovalo i jako sprchový kout. (jako hajzl šlo spolehlivě používat jen jedno a v maríně se na velkou stejně chodí na záchod). Dále měla loď ledničku (nápor piv zpočátku nestíhala, ale jak jsme ujídali zásoby tak to bylo lepší a lepší), Sporák na plyn, nádřže na 300l vody, 200l nafty, motor, bolier na teplou vodu, světla, kompas, gps navigaci, radiostanici, CD přehrávač (vlastně to bylo autorádio). Kajuty byly malinkaté, na zádi bylo koupací plato se schůdky do vody a sprcha na odsolení když vylezeš. Taky to na zádi mělo stříšku proti slunci, kormidelní kolo, autopilota a hloubkoměr. Dvojrychlostní flikny (rolny), plachty co se navinují do sebe (kosatka se jakoby naroluje na lano na kterém je natažena a hlavní placha se zaroluje do štěžně) šest gumových bumlů co se věsí na bok, aby se loď v přístavech neotloukla o sousedy, měli jsme taky gumový člun (bohužel bez motoru, ten je drahej a vlastní si Uchovci nestihli přivézt z Lipna). Proti LILITĚ to bylo fakt o dost větší a vychytanější.
Kapitola 5. – Vzhůru na palubu!
Konec technických detailů, jestě než jsme měli loď začali jsme na molo tahat všechny věci, takže za chvíli tam byla hromada všeho možného a nechápal jsem jak se to může na tu loď vejít a sousedi trochu nevěřili kolik toho máme. Kupodivu se to ale vešlo všechno – v podlaze, ve stěnách, prostě úplně všude byly malé či velké schovky, kam se dalo něco nacpat. V daném vedru to ale byla práce na hodinu a pěkně jsme se při tom zapotili. Pak následovalo koupání v moři (Kůca který ho viděl poprvé potvrdil že jsme nekecali a že je fakt slaný). A večer jsme lehce popili a šli spát unaveni po namáhavé cestě (svobodná 4ka si dala ještě pivo v přístavu). V noci mě probudil déšť který dopadal okýnkem na mojí hlavu, trval pár hodin a později nás probudil šramot, když se promočený Kryštof přesouval dovnitř. Ráno se vyšetřováním zjistilo že přiopilý mořský vlk Kryštof, který nikdy předtím nezažil déšť na lodi na Pokyho výzvu (taky spal na palubě) že začíná pršet odvětil že na to sere a že to přečká, takže se probudil za dvě hoďky až když měl spacák totál promočenej.
Kapitola 6. – První plavba
Ráno jsme posnídali nějaké chleby s něčím, připravili se a zkusili vyplout. Nutno říct, že do maríny v Sukošanu se vejde tolik lodí hlavně proto, že šetří místem. Vyjedeš pár metrů od mola a už bouráš do lodí naproti. Loď jede dobře dopředu, ale poměrně těžko se pak zastavuje a couvá. Navíc starej Ucho tyto manévry niky klukům nepučil (nabourání je fakt blbý), takže to Přemek dělal prakticky poprvé. Do toho foukal vítr do boku, takže jsme se cukáním vpřed a vzad dostali nebezpečně hluboko do bazénu – tj. blízko břehu, navíc jsme v jednu chvíli chytli kýlem o Muring jiné jachty a zkrátka se tam seběhlo půl maríny a radilo (pořvávalo) nám jak vyplout. Nakonec jsme se ale vymotali z bazénu ven do kanálu a opustili přístav. Vítr kupodivu foukal, takže jsme napnuli plachty a hurá dolů po Jadranu. Nutno říct, že Jadranské pobřeží je ostrovnaté, takže to připomínalo spíše plavbu na jezeže – břehy na obou stranách lodi a volný horizont jen málokdy. Sranda skončila, když nám nešla srolovat kosatka (s tím se nedá přistát) Rolování totiž bylo u týhle lodi technicky blbě vymyšlený a na vrcholku stěžně se zakousávalo do jiného lana. Nakonec jsme jí ale přecijen sbalili a stavili se v jedné zátočině na koupání. Bohužel tam bylo moc lodí, takže jsme se nemohli přivázat na bójku a museli vyhodit kotvu. Tak se koupeme a koupeme a najednou se SUSAK přiblížila k sousední lodi – poněvadž se uvolnila kotva a vítr táhnul loď pryč. Přemek rychle nakopnul motor, nabral vzdálenější plavce a odplouval na moře. No a právě v tom vylezl z podpalubí Radek s nafukovací matrací a proč že jedeme pryč, že se chtěl koupat. Měl ale smůlu, už jsme jeli. Kosatku jsme už více nedráždili a přistáli v přístavu MARINA HRAMINA na ostrově MURTER. Nelenili jsme a inhed vytáhli Ucha na stěžeň, kde po česku opravil (přivázal špagátkem) tu kosatku, takže pak už celý týden nezlobila. Jen co jsme ho sundali přihnali se černé mraky a začalo tak trochu kapat. A pak najednou buch a strašný vítr, blesky, dešť a kroupy. Kluci navíc museli do tohohle vylézt a srolovat sluneční stříšku, protozě nás za ní bral vítr – měli pak pěkný modřiny od krup. Když to skončilo přijížděly do přístavu ještě nějaké lodě, jejichž posádky měli na sobě plovací vesty, kurty a smrt v očích. Kdybychom měli problémy s tou kosatkou o hodinu či dvě déle, nebo nechali Radka se vykoupat tak jsme v tom mohli skončit taky (skončit v tom s tou rozvinutou kosatkou tak jsme asi skončili). Po bouři zůstal vítr a noc z neděle na pondělí tak byla větrná – lana mlátí do stěžnů a houpe se všechno, ale jinak samozřejmě veselá.
Kapitola 7. Bóra!!!
Pondělní ráno nevěstilo nic dobrého, vítr velmi silný a podle směru se dalo určit že to je tzv Bóra – specialita jadranu, která vane od severovýchodu – tzn teměř kolmo od břehu na moře. Vzniká když se nějak nastaví tlaky a fronty a natlakuje se to na pevnině a protože Dinárské hory podél celého pobřeží nemají jediný průsmyk kudy by se to upustilo převalí se vítr pře ně a jak jede dolu k moří nabírá rychlost. Je to typický zimní vítr a v létě je podle příručky vzácný a trvá 1 – 3 dny. Navíc se před tím nedá schovat ze západu za ostrovy, protože tam to dělá nebezpečné a náhlé poryvy – byť se tam běžně pluje protože jsou tam aspoň menší vlny. Tak jsme čekali, jestli se to uklidní, bohužel se to do 14hod nestalo a nám hrozilo že budeme muset zaplatit další den v Maríně. Nakonec jsme to zkusili a na motor vyjeli, jakmile jsme ale opustili přístav a vyjeli zpoza ostrova poznali jsme že to fakt nejde. Ještě jsme se jukli na návětrnou stranu do jiného přístavu (aby jsme nesmrděli na jednom místě) ale přistání by bylo totál vo hubu, tak jsme se pěkně vrátili do HRAMINY, parkli to téměř na stejné místo a zaplatili další den. Parkování je ten nejnebezpečnější manévr a spočívá v tom, že se na zádi připraví dva lidé s lany (Kyko, Kůca), na přídi Ucho s háčkem na moring, já jsem měl na starosti jeden BUML který se odvázal z místa kde byl nejméně potřeba a musel jsem být připraven ho v případě nečekané srážky s molem nebo lodí vložit na místo nárazu a tím ho ztlumit.Poky pak měl na starosti člun – obvykle ho držel na laně u přídě, tak aby se nestal taky bumlem a přežil to. Při tomhle přistání jsme ho ale stejně měli uvázanej na palubě. Nejhorší měl přistání Přemek který musel s použitím kormidla, motoru a v neposlední řadě taky větru navést loď na správné místo. Ze začátku se na naše přistání sbíhal houf lidí, ale později během týdne už jsme to zvládali bez rozruchu. Každopádně pro tento den bylo po plachětní a pak už jsme se koupali, prohlídli si město a bavili se. Ve městech byly obvykle stánky s kýčoidními suvenýry, ale zase tam měli dobrou zmrzlinu.
Kapitola 8. 1/3=6uzlů
Úterní ráno se od pondělního lišilo hlavně tím že vítr byl trochu mírnější, ale pořád dost silný. Doufali jsme že se utiší a dopoledne jsme zkusili vylézt na kopec nad přístavem. Při odchodu se zdržel Kůca, že nás za chvíli doběhne. Na horu jsme ovšem nenašli cestu a tak jsme jí obešli kolem dokola. Po návratu se Kůca hrozně divil, kde jsme byli, protože on cestu nahoru našel a nechápal kam jsme zmizeli. Přemek zaplatil marínu a vyčkávali jsme i po 14té hodině až se vítr ztiší. Nakonec jsme vypluli i za silného větru, protože smrdět další den na jednom místě nikdo nechtěl. Nutno říct že foukalo fakt dobře, byly trochu vlnky a na pouhou 1/3 kosatky jsme jeli 6 uzlů, což se normálně jezdilo na plné plachty, nebo na motor! Po nějaké době plavby jsme přešli na motor jeli jednu míli (asi tak 2km) proti větru do přístavu Jezera na druhém konci ostrova Murter. Tímto manévrem jsme proráželi vlny a od přídě na záď létaly proudy slané vody. Osazenstvo zalezlo a tak jsme si to v pláštěnkách apod užívali jen já, Poky a Radek. Chudák Přemek přitom ještě řídil a byla mu hrozná zima. Když jsme dosáhli zátoky přístavu, signalizovala nám obsluha maríny že máme vypadnout, že maj plno. To bylo nepříjemné, protože bylo asi 18hodin, vítr sílil a měli jsme možnost se buď vrátit do Hraminy, nebo doplout nedaleko do Vodice – ovšem pokud by i tam bylo plno tak by jsme byli v prdeli. Nikdo ale nechtěl zpět do Hraminy a tak zvítězila druhá možnost a my už raději na motor spěchali do Vodice.
Kapitola 9. Přistání ve Vodici
To si zasluhuje samostatnou kapitolu. Když jsme se přiblížili k přístavní hrázi uzřeli jsme tam malý gumový člun (byboat od nějaké jiné jachty), na něm tři mladý Chorvaty, kterým vyplivnul motor a sic veslovali tak je vítr hnal pryč na moře. Hodili jsme jim tedy vlečné lano a dotáhli je za hráz. Do prava a proti větru to bylo do maríny, do leva a skoro po větru to bylo do městského přístavu. Přemek zvolil druhou možnost, v maríně bylo málo místa a v silném větru tam přistát nešlo. V městském přístavu bylo alespoň místo jak si najet, či to otočit a hlavně městké jsou vždy levnější a my chtěli ušetřit. Vjeli jsme dovnitř, prohlídli si to a udělali pár pokusů s přistáním po větru. Dav se již seběhnul a zíral jak nám to půjde. Během jednoho neúspěšného pokusu jsme vzali kýlem za moring velké 40tunové lodě a spustil se řev jak máme točit kormidlo, abychom se z toho vymotali bez potopení. Ještě jsme podle pokynů takového vysokého, buclatého a opáleného chlapíka zkusili pár přistání s couváním proti větru a nakonec nás poslal ven z přístavu, k molu z druhé strany hráze. Přemek to pochopil že tam jako máme přistát a tak byl zase řev a ukázalo se že chlapík je snad kapitán přístavu nebo co a chce na naši loď aby nám to přistál. Nastavili jsme mu tedy záď a on si hravě naskočil. Pak to začalo lítat, s Přemkem si ujasnili že předtím to bylo jazykové nedorozumění a že mu ukáže jak na to, že je fakt silný vítr a že se má dívat jako ve škole jak se to dělá. Ještě zavtipkoval že není dobré skoušet potopit očividně větší loď, určil jako komunikační jazyk Angličtinu a rozdal povely ve stylu: potřebuju jednoho maníka s bumlem tady, dva lidi s lany tam, jeden s háčkem vepředu (jako bychom to neznali), holky do podpalubí (to byla novinka:-). Najel si pěkně dolů, zacouval proti větru a vypadalo to že to našije rovnou do té velké lodi, a pak to najednou nějak stočil, zabral motorem dozadu a dopředu a šup byli jsme tam. Chlapík počkal až to uvážem a stabilizujem, řekl „thats all, im finished here“ vyskočil z lodi, lehce zamával a šel si po svých. Jinak městské přístavy jsou levnější proto, že v nich nejsou přípojky na elektřinu a vodu a taky žádný WC, takže se musejí používat lodní. (pro představu si zkuste dojít v Irsku na velkou a mít přitom kolena u sebe). Vodice je dost velký město a původně jsme chtěli zůstat večer na lodi, ale když Kůca zahlédl ceduli litr vína / 15 kun zamířil gang do hospody. Jen co přinesli nápojový lístek bylo tam prý litr za 30, ale pořád to bylo o polovinu levnější než v Hramině.
Kapitola 10. JEZERA (Poznámka: pokračuji po dlouhé pauze, takže to už snižuje kvalitu paměti)
Středeční ráno/dopoledne jsme z Vodice vypluli bez větších problémů, Bóra doznívala a plavba byla pěkná, ale krátká. Zato jsme cestou udělali několik prvních jachatřských obratů a chvíli křižovali proti větru – předtím jsme na Bóru prostě pořád jeli podél pobřeží. Dojeli jsme toho dne jen na Jezera kde nás předtím vyhodili – byl to na pohled z lodi moc pěkný přístav v malém městečku a navíc s nádhernou pláží. S přistáním jsme dlouho váhaly a nemohli se rozhodnout, až nám obsluha ukázala flek a my tam bez problémů přistáli. Asi tak někde tady jsme pochopili, že zmatené pohledy ostatních jachtařů nepatří ani tak našemu přistáni, jako faktu že nás na té lodi jede 10, to bylo neobvyklé, protože stejně velké lodi bývaly obvykle obsazeny 6-7 lidmi (Němci jedni pohodlní). Po klasickém zabezpečení lodi jsme se vydali na pláž. Z lodi nám to ani nepřišlo divné že se nikdo nekoupe, ale jen co první vkročili do vody bylo vše jasné – 3 dny trvající vítr vodu ochladil pod 20 stupňů (sousedům na lodi to prý ukazovalo 16,5) a byla v tom zima. Výjimku tvoří Jana, která to vzala tak že je to stav mysli a vydržela tam víc než 20min až jsem se o ní bál. Ta holka si prostě umí užít moře stůj co stůj:-). Během dne se také provalilo chybné nastavení limitu piv a začalo být jasné, že jestli to chceme vypít musíme ho začít překračovat. Večer bylo trochu drámo s odlivem, nakonec nám pod kýlem zůstalo jen 10cm vody, ale to splňovalo to co říkala příručka, takže jsme ověřili že nekecá. Následovala noční piatika na lodi které jsem se také trochu účastnil ale odpadl jsem dříve a přišel tak o spoustu keců a taky výlet do přístavu. S Janou jsme se dohodli že abych jí nerušil chrápáním (po pivu prostě chrápu) budu spát na palubě – jenže její spacák mi byl krátký a tímpádem mi byla zima na tělo, tak mě dočasně Kryštof pustil k sobě do skříně, že jemu víc vyhovuje podlaha nebo paluba. V noci jsme se prohodili – Poky s Kůcou si totiž ustali na palubě, Kryštof si lehnul do skříně a já se přesunul na stůl k Radkovi. Prostě príma noc!
Kapitola 11. Biograd na moru
Ráno byla spousta keců ze strany Ucha a Hlavně Markéty že nemohli v noci spát přes ty jejich kecy a fakt je, že Pokymu dalo dost práce dát dohromady co asi tak mohl vyprávět o hypnóze čarodějnic. Při vyplutí jsme zapoměli odpojit elektřinu, takže to bylo zase dramatika, naštěstí nám jí někdo vypojil a hodil, Kryštof to nakonec vtipně zaglosoval, že přístě se můžem váza rovnou za elektrický kabel. Vítr se úplně změnil, už to nebyla Bóra a my jsme se museli vracet k Sukošanu a tak jsme pěkně stoupali proti větru a křižovali zpátky nahoru. Pěkné jachtaření to bylo, akorát mi bylo trochu špatně, ale nevrhnul jsem. Dopluli jsme do přístavu Biograd na moru, přistáli bez problémů a prohlídli si město atd. Janička si nakoupila krásné šátečky a pomalu jsme tušili že nám to zítra skončí – rozhodli jsme se jet už v pátek, abychom ta středozemní vedra jeli v noci a hlavně abychom se vyhnuli kolonám. Piva jsme dopíjeli už od odpoledne, večer kluci vyrazili raději zase do přístavu a snažili se o klid. Událostí dne byla opilá Markéta, která v noci hodila kačenku, takže zachránila čest celé výpravy. Později vyšlo najevo, že musela počkat než záchod opustí čůrající Poky, jehož ostudou je, že nejen že si nevšiml že byla Markét úplně nahá, ale ani vůbec nevěděl že se v noci potkali. No takhle to na lodi chodí.
Kapitola 12. Poslední den
Poslední den bylo krásné počasí a jen slabý vítr. Do Sukošanu coby kamenem dohodil a tak jsme nespěchali, cestou se stavili na jednom kotvišti koupat a potápět a vůbec jsme si to užívali. Odpoledne jsme pak najeli k přístavu, kde se začala tvořit fronta lodí a přistáli jsme u benzínky! Ano z jedné strany pumpa pro auta, z druhé molo a pumpa pro lodě – loď se fasuje a odevzdává s plnou nádrží nafty. Přistání bylo úplně bez komplikací, navedli nás na dobré místo a naproti nebyla ani 1 loď. Problém se ukázal v momentě, kdy nám Přemek cca v 17:20 oznámil, že jestli chceme předat loď dnes, tak jí musíme do 18:15 opustit, že obsluha končí v 18:30. V Kuchyni se zrovna dovařovaly špagety a my jsme měli všude bordel. Nastal neskutečný závod s časem, který jsme vyhráli! Loď se podařilo předat, věci naložit do aut a my jsme se šli naposledy vykoupat do moře, pak do sprch a hurá domů.
Kapitola 13. Cesta domů
Na silný tlak Martiny, která chtěla být co nejdřív doma jsme nejeli pospolu. Takže když Tranzit přejížděl kopec „Mala kapela“ protože stejnojmenný tunel ještě nebyl postaven začal škytat a cestou dolů na neutrál chcípal. Dole pak chcípnul úplně a nešel nahodit. Logicky Přemkovi zazvonil telefon, odbočil a zastavil před mýtem, naštěstí Tranzit znovu naskočil, takže jsme se nemuseli vracet a jen na něj 2 hodiny počkali. Dál jsme dojeli někam k Zagrebu kde Tranzit vypadl a odmítal se hnout. Štourali do toho 2 hodiny, volali do Čech, zkoušeli jestli někdo z projíždějících Čechů není automechanik, prostě vše. Nakonec z toho vytáhli součástku, která zavírá přívod nafty do motoru (naftové motory nemají svíčky – nafta se zapaluje tlakem a vypínají se tak že se přeruší přívod nafty) takže motor neměl jít teoreticky chcípnout. Nastavili vysoký předstih, takže to řvalo jako traktor a takto opravený Tranzit se následován Peugotem vydal 80km rychlostí na 700km dlouhou pouť do Prahy. Cestou vždy na parkovišti chcípnul a už nešel natočit, takže jsme ho roztahovali na laně! U slivence Přemek konstatoval že to už dojedou a šlápnul na to, aby nás hodil domů. Sranda byla, že u Panušků v zatáčce Tranzit naposledy chcípnul a tak ho museli před barák regulérně dotlačit. No a to je konec příběhu o Kůzovácké cestě na MOŘE a zpátky.
Doslov: Celá akce byla naprosto úžasná a tohle je jen chabý popis zahrnující jen část celku.
