Jak jsem brejknul koleno

To nás takhle jednou napadlo, že bychom se měli zajít podívat na diskotéku do Čistý, jak to tam dnes vypadá. Naposledy jsme tam byli asi před pěti lety. Ten nápad vznikl hned ze dvou důvodů. Jednak jsem k nám na Kůzovou pozval svého dobrého kamaráda Mika (čti Majka) z Německa a

chtěl jsem mu ukázat klasickou českou vesnickou diskotéku, kam se každý víkend sjíždí široké, daleké okolí a za druhé jsme chtěli přihlásit do soutěže - se všeříkajícím názvem Čistá hledá superstar - našeho zlatého slavíka Radka.
Před odchodem jsme se ještě stačili převléci z montérek a upravit naši image, zejména pak Radek, který si notně nageloval svého milimetrového ježka, prý aby se mu ještě lépe leskl. Pak už nám třem nic nebránilo vyrazit. Diskotéka se nachází v klasické postnormalizační budově kulturního domu z 80. let minulého století, která nám "starším" připomíná krásné dětství v socialismu a budování štastných zítřků. Dnešní diskotéka nese hrdý název Gapa, zřejmě po populárním filmu taktéž z 80. let minulého století. Myslím, že by se tehdejší soudruzi dnešní hudební produkci asi divili
Před diskotékou již měl svůj pravidelný příjezd takzvaný Diskobus, ze kterého se hrnula skupina zábavychtivých mladých lidí ke vchodu. Tento skvělý podnikatelský nápad odkoukali provozovatelé diskotéky zřejmě z méně úspěšného filmu Trhala fialky dynamitem. A tak si dovážejí do malé střediskové vesničky klientelu až z okresního města Rakovníka.
Po zaplacení lidového vstupného a po orazítkování jsme se octli uvnitř. Nutno podotknout, že na zdejší poměry to tam není až tak špatné. V hlavním prostorném sále s pódiem, promítacím plátnem všemožnými i nemožnými lasery a světly se na parketu svíjeli první tanečníci. Při pohledu na ně jsem si vzpoměl, jak nám na základce paní učitelka vyprávěla, co máme dělat, když někdo příjde do kontaktu s elektrickým proudem. V hlavním sále se hraje převážně mainstream - neboli klasická diskotéková masáž občas říznutá - tu ploužákem, tu Kabátem. Je zde však ještě jedna menší scéna - řekněme spíše místnost - kde se dostává taktéž prostoru alternativě a kam jsme také nahlédli. Za dvěma gramci se tu snažil nějaký budoucí slavný dj oslovit prázdný parket. Ocenili jsme snahu i zvuky, které se linuly z reproduktorů a vydali se radši k baru. Obsluha je zde pozorná a poměrně rychlá i když nás na ní nejvíce zaujaly vnady starší barmanky, která svým věkem přinejmenším dvakrát převyšovala průměrný věk zdejšího osazenstva - 15 až 20 let. Paleta nápojů je zde pestrá a ceny jsou mírné. Pro některé z nás by mohly být z určitých důvodů raději i vyšší. Kdo si však nechce zalepit žaludek "liguéry", ten si může zajít do zadního výčepu pro pivo - kvůli bezpečnosti - čepovaného do kelímku.
Po pár hodinách se rozjela ta správná diskotéková vřava. Nakonec i ti nejstydlivější se, posilněni různýmy nápoji s větším či menším obsahem alkoholu, dali do tance. Z reproduktorů se náhle rozezněl hip-hop, na parketu se utvořil kruh a v něm z lehka poskakoval nějaký šoumen, který vypadal, že si jen tak "odskočil z nějakého kravína, kde právě dojil malá selata". "Právě přišla moje chvíle" - blesklo mi hlavou. Skočil jsem do kruhu a pokusil se o moji oblíbenou brejkovou kreaci odkoukanou z MTV a opět se postavil na kraj kruhu. Šoumen pak k mému úžasu šel k zemi a předvedl perfektní break, který by mu mohli závidět i členové skupiny Uno. Problém byl, že pak ukázal na mě. Já se samozřejmě nechtěl nechat zahanbit a pokusil se vytvořit alespoň o malinko lepší trik než před tím. Musím říct, že se mi to docela povedlo, až na to, že mi při závěrečném doskoku VELMI nepříjemně zapraskalo v levém koleni, až jsem viděl všechny svatý. Sotva jsem se dobelhal na židli. Ze židle jsem pak už jen pozoroval, jak do kruhu naběhli další "brejkaři" a předváděli tam své neuvěřitelné kreace. Připadal jsem si trochu jak v nějakém špatném videoklipu, kde jsem musel hrát tu nejhorší roli.
Alespoň že Radek dopadl líp. Když na něj přišla řada se zpěvem, využil své praxe lídra pokleslé zábavové kapely a ještě před tím než začal, vybízel již značně podroužené publikum k mocnému potlesku. Pak začal za frenetického aplausu zpívat "Jó třešně zrály". Myslím, že slyšet to Walda Matuška, tak by slzel. Nevím však jestli štěstím. Každopádně Radek v tomto kole vyhrál a má našlápnuto do finále líp než kdejaký Ali Amiri.
Zbylých několik hodin jsem se marně pokoušel rozchodit mé koleno, takže potom jsem si na něj radši jen foukal. To už ale přišla čtvrtá ranní hodina a sní dorazil s přesností šikanzenu již zmiňovaný diskobus a sál se téměř dokonale vyprázdnil. Pak už jsme i my usoudili, že je čas k odchodu. Naštěstí se nám i v těchto končinách podařilo sehnat taxi, které jsme pravděpodobně "vyfoukli" někomu jinému a tudíž se zahnala má nejhorší obava, že budu muset s mojí nohou jít čtyři kilometry v noci lesem pěšky. Na návštěvu místního kulturního stánku určitě hned tak nezapomenu. V Motole na pohotovosti jsem se další den dozvěděl, že doba léčení bude trvat pravděpodobně tři měsíce a možná i déle.